Inter vznikl 19.března 1908 rozdělením tehdy už velmi uspěšného klubu AC Milán. Na rozdíl od něj nosí hráči Interu místo červených pruhů spolu s černými pruhy modré. Poprvé Inter vyhrál italské mistrovství již v roce 1910. Další tituly přidal dvakrát přesně po deseti letech. Ten třetí získal klub pod novým názvem Ambrosiana. Inter se totiž v roce 1928 sloučil se třetím milánským klubem US Milanese.
Úspěšný nebyl klub jen v Itálii. Nejvýznamější evropskou soutěží té doby byl Středoevropský pohár, vlastně takový předchůdce PMEZ a Ligy Mistrů. Největším úspěchem pro Ambrosianu bylo finále v roce 1933, ve kterém prohrála s Austrií Vídeň 2:1 a 1:3.
Italská reprezentace v letech 1934 a 1938 dvakrát vyhrála mistrovství světa. Tým tvořili hlavně fotbalisté Juventusu Turín a Interu. AC Milánu se v té době moc nedařilo, první titul po rozdělení získal až v roce 1951. Hlavní postavou obou světových triumfů byl střední útočník Giuseppe Meazza, po němž se jmenuje stadion v městské čtvrti San Siro, na kterém hrají oba dva milánské velkokluby své zápasy. Mimochodem, chtěli byste hrát na stadionu, který se jmenuje podle fotbalisty z konkurenčního klubu?
Před válkou Ambrosina stihla ještě vyhrát dvakrát ligu. Po ní se musela přejmenovat zpět na Inter. Její název musel být vymazán pro spojitost s italským fašismem. Znovuzrozený Inter získal další titul až v roce 1953, o rok později přidal již sedmý. V té době se v italské lize pohybovali první cizinci. Modročerné barvy oblékali Švéd Skoglund a Maďar Nyers.
Nejvýraznějších úspěchů dosáhl Inter v šedesátých letech. V čele klubu stanul petrolejový magnát Angelo Moratti, který chtěl vybudovat nejlepší klub světa. Vzorem měl být madridský Real, který právě popáté za sebou vyhrál PMEZ. Podobně jako Španělé nešetřil ani on penězmi. Jako trenéra angažoval jednu z nejuznávanějších osobností fotbalu - Argentince Helenia Herreru, který se proslavil hlavně v FC Barceloně. Do Interu přilákal z tohoto klubu držitele Zlatého míče z roku 1960 - Luise Suáreze. Morattiho stál rekordních sto padesát tisíc liber. V té době absolutně nejdražší přestup. Tomuto muži především vděčí Inter za úspěchy, které následovali. Spolu s Angičanem Hitchensem, Portugalcem Umbertem, Brazilcem Jairem tvořili internacoinální klub Inter. Významnou součástí klubu byli také dva domácí obránci Maschio a Firmani a skvělý utočník Alessandro Mazzola.
Helenio Herrera však nezůstal jen u shánění posil. V jeho hlavě se zrodil nápad vybudovat tréninkový tábor, v němž hráči najdou dokonalý komfort a vše potřebné pro přípravu na zápasy. A tak v borových lesích nedaleko pohádkového jezera Lago di Como vyrostla La Pinetina. Z Herrerovy iniciativity vznikla také první fotbalová škola, jejímž ředitelem se stal sám Giuseppe Meazza. Pro ni vyhledávali skauti talentované chlapce po celé zemi. I v tomto směru milánský trenér výrazně předběhl dobu.
V letech 1964-65 dosáhl Inter světového trůnu. Dvakrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí, nejprve ve vídeňském Prátru porazil Real Madrid a o rok později na San Siru i Benfiku Lisabon, a dvakrát získal i Interkontinentální pohár v soubojích s Independiente Buenos Aires. Helenio Herrera se do historie krom těmito úspěchy zapsal také svým novým systémem hry. Catenaccio, které je založeno na dokonalé obraně, sice vedlo k vítězstvím, ale zároveň i zabijelo fotbal. Diváci totiž samozřejmě chtějí vidět branky.
Inter mezi rokem 1963 a 1971 vyhrál čtyřikrát ligu, celkem jedenáctkrát. Patřil k nejlepším klubům té doby. Krom již zmiňovaných triumfech v PMEZ, se do finále této soutěže dostal také v roce 1967. Tentokrát prohrál v Lisabonu s Celticem Glasgow a trenér Herrera odešel. Měnil se i kádr. V roce 1971 postoupil Inter znovu do finále a znovu prohrál. Vítězem se stal Ajax Amsterdam s Johanem Cruyffem. Na další finále čekal Inter celých dvacet let.
V roce 1984 se stal hlavním šéfem klubu další milionář, majitel obrovské sítě restaurací Ernesto Pellegrini. Jako Moratti věděl, že potřebuje v prvé řadě získat kvalitního trenéra. V roce 1986 ho našel v osobě Trapattoniho, který předtím "řádil" s Juventusem. Inter pod jeho vedením získal v roce 1989 třinácté a zatím bohužel poslední scudetto. O dva roky později se modročerní radovali z prvního vítězství v Poháru UEFA, to ještě netušili, že v příštích deseti letech jim v žádné jiné soutěži pšenka nepokvete. Na začátku devadesátých letech mužstvu velelo německé trio Lothar Matthaus, Andy Brehme, Jurgen Klinsmann a brankářská jednička italské reprezentaci Walter Zenga.
Do Ligy mistrů se v 90.letech Inter kvalifikoval jen jednou. V sezoně 1997-98 skončil ve čtvrtfinále na Manchesteru United, po prohře 0:2 a domácí remíze 1:1. Jeho jedinou jakžtak pravidelnou evropskou soutěží byl Pohár UEFA. V roce 1992 ho sice obhájit nedokázal, skončil již v prvním kole s Boavistou Porto, ale o dva roky později se již znovu radoval. Ve finále porazil Casino Salcburk. V roce 1996 znovu účast v této soutěži a znovu konečná až ve finále. Tentokrát však nešťastně na penalty poražen od německého Schalke 04 spolu s Jirkou Němcem a Radoslavem Látalem. V příští sezoně jim to Inter vrátil ve čtvrtfinále, v semifinále vyřadil Spartak Moskva hlavně díky nové posile - Ronaldovi.
A finále? To byla paráda... Inter zahrál tak jako nikdy předtím, Lazio odešlo poraženo 0:3. Hvězdami týmu byli především Pagliuca, Zanetti, Djorkaeff, Zamorano a skvělý Ronaldo.
V sezoně 2000/2001 to Inter myslel s Pohárem UEFA také vážně, jak by taky ne, když neuvěřitelně nepřešel v předkole Ligy mistrů do hlavní soutěže a nechal se vyřadit švédským Helsingborgem. V osmifinále remizoval v Alavesu 3:3, ale dobrý výsledek na San Siru nepotvrdil a překvapivě prohrál 0:2. Šokovaní diváci prohru neunesli... Pár zápasů tak museli nerazzurri odehrát mimo svůj stadión. V ten rok v brance chytal mladý Francouz Frey, obraně velel mistr světa a Evropy Laurent Blanc a v záloze hráli Di Biagio, Zanetti a Jugovič. Do své staré formy se vrátil Christian Vieri, nepostradatelný byl i toho času nejlépe placený fotbalista Alvaro Recoba a turecký veterán Hakan Sukur.
O rok později se Inter zastavil ve stejné soutěži těsně před branami finále. S novým trenérem Argentincem Cúperem ho v semifinále vyřadil těsně o jeden gól pozdější vítěž Feyenoord Rotterdam. Tehdy se prorokovalo milánské finále, ale ani AC neuspělo. Černomodří měli smůlu i v lize. Většinu sezony vedli, nezvládli však poslední kolo v Římě s Laziem a nakonec skončili až třetí. Na 5.května 2002 a na pana Poborského jen tak nikdo nezapomene.
Inter v předkole nejslavnější evropské klubové soutěže Ligy mistrů vyřadil Sporting Lisabon. Jeho cestu za triumfem zastavilo po pár zaváhání až milánské AC v semifinále. Ve slavném městském derby Inter doplatil na tzv. góly na hřišti soupeře. V italském finále se radovalo po penaltách s Juventusem právě AC. V Serii A se nerazzurri zlepšili, skončili druzí.
Po velmi úspěšném období, v kterém vyhrál pětkrát za sebou Serii A a zakončil jej v roce 2010 ziskem Treblu (liga, Italský pohár, Ligu mistrů) a triumfem na MS klubů, přišla obměna kádru a propad ve výsledcích. Vrátit Inter tam, kam patří, se od listopadu 2013 pokoušel nový majitel a prezident z Indonésie Erick Thohir, od léta 2016 pak čínská společnost Suning s prezidentem Stevenem Zhangem. V sezoně 2020-21 to vyšlo a Inter získal 19.scudetto.
Spolu s Juventusem a městským rivalem AC Milán patří Nerazzurri mezi tři historicky nejúspěšnější fotbalové kluby v zemi se základnou zhruba 9 milionů fanoušků. Daleko větší počet fanoušků má v zahraničí, velmi populární je například v Číně. Oficiální fanklub existuje od roku 2003 také v České republice a má přes 150 členů.
Poslední aktualizace: 11/11/2021
