Zprávy z Itálie tvrdí, že Suning reálně riskuje ztrátu kontroly nad Interem, pokud v příštích 36 měsících nezíská 340 milionů eur, protože jeho dluhy údajně dosahují 700 milionů eur. Včera večer měl být odvysílán díl investigativního pořadu Report televize RAI 3 o finanční krizi ve fotbale, ale noviny Il Fatto Quotidiano přinášejí několik předběžných odhalení konkrétně o situaci v Interu, který v květnu získal titul v Serii A. Upozorňují na to, že investiční fond Oaktree půjčil 275 milionů eur společnosti Great Horizon, holdingu, který vlastní 68 % Interu. Problémem je, že to nejsou jediné peníze, které si Suning půjčil, aby udržel klub nad vodou, a celkový dluh prý nyní dosahuje přibližně 700 milionů eur. Na obzoru jsou také všechny termíny, takže půjčka od Oaktree musí být splacena do tří let s devítiprocentním ročním úrokem, což za tři roky činí 72 milionů eur. Po připočtení původní půjčky to znamená, že Suning musí během následujících 36 měsíců najít 340 milionů eur na splacení půjčky Oaktree. Alternativou je, že holding, a tedy i klub, bude převzat podobným způsobem, jako se to stalo v případě bývalého prezidenta AC Milán Yonghong Li u vysoce úročené půjčky od společnosti Elliott Management. To ale není vše, protože Il Fatto Quotidiano poukazuje také na dluhopisy v hodnotě 375 milionů eur, které musí být splaceny do prosince 2022, což by bylo obtížné i v nejlepších časech, ale ještě obtížnější, když klub hospodaří se ztrátou a jeho mzdové a provozní náklady jsou vyšší než příjmy. Zpravodaj deníku Il Sole 24 Ore Carlo Festa na Twitteru tvrdí, že Suning prodává hráče, aby měl vyrovnané účetnictví a klub byl atraktivní pro kompletní převzetí. Trvá na tom, že nabídka 700 milionů eur od BC Partners, která byla v létě odmítnuta, byla odmítnuta jen proto, že si Inter myslel, že bude v nově vznikající Superlize, což byl projekt, který byl oznámen a pak se během 48 hodin zhroutil. Festa tvrdí, že nyní by se Suning spokojil s tím, kdyby za prodej Interu dostal 600 milionů eur.

Denzel Dumfries si tím byl tak jistý, že si to napsal na zeď ve svém pokoji: "Jednou budu hrát za národní tým." Denzel byl živý kluk - jeden z těch, kteří se nikdy nepřestali hýbat a u nohou měli neustále míč. Možná je pochopitelné, že si Denzelovy čmáranice na zdi pokoje nikdo moc nevšímal - byl to koneckonců sen každého dítěte. Ale Denzel měl jiné představy. Jak dospíval a procházel vzestupy a pády prvních kroků ve světě fotbalu, nechával si tyhle sny nablízku. Až do svých 17 let hrál Denzel za amatérský Barendrecht na předměstí Rotterdamu, města, kde se v roce 1996 narodil. Jednoho dne zazvonil telefon: "Denzele, přijdeš si zahrát za národní tým?" Muž na druhém konci byl Giovanni Franken, hlavní trenér nikoli Nizozemska, jehož oranžový dres Denzel dlouho snil obléknout, ale Aruby, ostrova o rozloze 180 km² v Karibiku. Denzelův otec Boris se na Arubě, která patří Nizozemskému království, narodil. Mladý Denzel výzvu přijal - ale pod jednou podmínkou. Za Arubu bude vždy nastupovat pouze v přátelských zápasech, aby nebyly ovlivněny jeho šance - jednoho dne - reprezentovat Nizozemsko. Jen málokterý hráč může říct, že jeho kariéra odstartovala díky zápasu mezi Arubou a Guamem. To byl ale případ Denzela, jehož nádherný gól z dálky proti ostrovu v Mikronésii jako by nakopl jeho herní vzestup zpět k Nizozemsku. Jeho matku Marleen, původem ze Surinamu, to nepřekvapilo: Denzelovo odhodlání a houževnatost byly zřejmé už od dětství, kdy si říkal o zkrácení prázdnin, aby se mohl vrátit k tréninku, naskočil na kolo a při nejbližší příležitosti zmizel na hřišti. První velkou příležitost dostal Denzel ve Spartě Rotterdam, kde v únoru 2015 debutoval jako profesionál. V následující sezoně Sparta vybojovala postup do Eredivisie a Denzel byl vyhlášen "talentem roku" druhé nizozemské ligy. Už tehdy byly charakteristickým rysem jeho hry bleskové náběhy po pravém křídle, poháněné touhou zlepšovat se s každým zápasem. V roce 2017 následoval přestup do Heerenveenu a rok poté se ozvalo PSV. Denzel v PSV pokračoval ve svém vzestupu. Strávil zde nějakou dobu ve spolupráci s legendárním Edgarem Davidsem a osobním trenérem, kteří se podíleli na jeho dalším rozvoji. A konečně v roce 2018 přišlo dlouho očekávané povolání do národního týmu. Denzelův dětský sen se splnil 13. října 2018, kdy debutoval v nizozemské reprezentaci v zápase Ligy národů proti Německu. Dosud za Nizozemsko nastoupil ve 23 zápasech a vstřelil dva góly - oba na Euru 2020, proti Ukrajině a Rakousku. Denzel si na San Siru zahrál už v Lize mistrů 2018/19, a to za soupeře. Nyní se však vrací jako hráč Interu, jedenáctý Nizozemec, který v historii klubu oblékne černo-modrý dres. Jeho bilance čtyř gólů, devíti asistencí a 41 startů za PSV v minulé sezóně je důkazem toho, že je oprávněn hrát za Inter, kde se připojí k nizozemskému spoluhráči Stefanu de Vrijovi. Sen hrát za národní tým se mu splnil, přesně jak předpovídalo Denzelovo nápis na zdi v pokoji. Sen o hraní za Inter se teď začíná plnit.

Říkali mu Kloc - pouliční lampa. To bylo v době, kdy hrál za sarajevský Zeljezničar. Byl ještě malý kluk a s tátou jezdil každý den na trénink dvěma autobusy a tramvají. Byl vysoký a hrál ve středu pole. Ale víc než pouliční lampou to byla labuť. Labuť ze Sarajeva. Edin chtěl jen hrát fotbal. Ale sirény ohlašující bombové útoky připravily jeho i jeho kamarády o radost z poklidného dětství. To jejich bylo totiž rozervané válkou. Na to samozřejmě bosenský útočník, který se narodil 17. března 1986 v Sarajevu, nikdy nezapomněl. Všichni máme v dětství sny. Edinovým snem bylo jednoduše hrát fotbal beze strachu, že se bude muset schovávat, jakmile zazní sirény. Chtěl také, aby byl jeho otec hrdý na to, že se stane fotbalistou. To se mu podařilo - a ještě něco navíc. Zeljezničar vedl trenér Jiří Plíšek, který ho v roce 2005 přivedl do Teplic. Rozkoukával se nejprve ve druhé lize v Ústí nad Labem. V zimě se vrátil do Teplic a hned v následující sezoně vstřelil 13 branek a byl zvolen nejlepším cizincem české ligy. V létě 2007 přestoupil za 4 miliony eur do německého Wolfsburgu. V sezoně 2008/09 pomohl Wolfsburgu k prvnímu a jedinému ligovému titulu a s 26 góly se stal nejlepším střelcem Bundesligy. Edin poté přestoupil do Manchesteru City a výrazně se zapsal do historie Premier League, když v posledním ligovém zápase vstřelil v 92. minutě vyrovnávací gól a získal pro klub první ligový titul po 44 letech. O dva roky později přišel další. Po příchodu do AS Řím v roce 2015 zakončil sezónu 2016/17 jako nejlepší střelec Serie A s 29 góly. Za Giallorossi nasbíral 119 branek ve 260 zápasech ve všech soutěžích. Džeko je s 59 góly ve 114 vystoupeních nejlepším bosenským střelcem všech dob a pomohl své zemi kvalifikovat se na první velký turnaj, mistrovství světa 2014. Mezi jeho nejčastější výroky patří dva: "Nemám rád jednoduché věci" a "Fotbalu mi není nikdy dost". Nyní se bude Edin s veškerou svou vášní a schopnostmi prát za Inter jako první Bosňan, který za tento klub hraje.